Ohlédnutí za erasmem ve Finsku

Už je to déle než měsíc co jsem se vrátila ze studijního pobytu Erasmus. Mojí destinací byla Kokkola ve Finsku. Úžasné tiché místo, plné pozitivních, ale introvertních lidí. Před vycestováním má člověk různá očekávání, ale realita může být mnohdy jiná. Zároveň erasmus již v dnšční době není nic neobvyklého, takže si člověk před tím než vycestuje, může zjistit spoustu informací a psychicky se na to připravit.

Jak už název blogu vypovídá, jsem hrozně nerozhodný člověk a vůbec se neumím rozmyslet, když mám na výběr více variant. Ano, četla jsem metody, které by mi s výběrem mohly pomoci, například si seřadit priority a naspat je na papír. Sepsat si pro a proti a poté je navzájem porovnat a výsledek by mi měl vylézt sám. Nebo dokonce si hodit mincí a prý by se mělo v tu chvíli rozhodnout v mé hlavě a já bych měla prozřít a uvědomit si co vlastně chci. Bohužel na mě žádné metody nezabírají a tak se vlastně mnohdy rozhoduji zcela spontánně a často i na poslední chvíli. Jak to tedy vlastně vypadalo před samotným rozhodnutím kam vycestovat?

Jsem studentkou na Západočeské Univerzitě v Plzni, fakultě ekonomické. Naše katedra nabízí mnoho zemí, kam se dá vycestovat. Na stránkách http://mobility.fek.zcu.cz/ katedra každý rok zveřejňuje aktualizované informace o nabídce zahraničních univerzit. Veškerý postup jak se na erasmus připravit, kontakty, reference, fotoarchiv či nejčastější otázky a odpovědi jsou umístěny právě zde. Zemí je opravdu mnoho, ale i zde může nastat určitý problém. Překážkou zde pro mě byl například jazyk, protože pokud jsem chtěla vycestovat například do Francie či Španělska byla tam požadovaná alespoň nějaká znalost jazyka. Nakonec jsem se rozhodovala mezi dvěma univerzitami ve Finsku, Chorvatskem a Řeckem. Mým favoritem bylo od začátku Finsko. Jsem milovníkem skandinávských věcí, ale fakt skoro všeho. Ať už se jedná o jejich přírodu, humor, filmy, design, způsob myšlení. Musím říct, že ve spoustě věcí jsou Finové Čechům podobní, hlavně tedy obyvatelé Helsinek našim pražákům. Ale to když tak později.

Po tom co jsem se rozhodla pro Finsko, přiklonila jsem se univerzitě Centria AMK v Kokkole. Důvodem bylo především menší město, menší ceny, ale hlavně možnost se lépe spřátelit s ostatními erasmáky. (Měla jsem reference od erasmáků co přijíždí do Plzně a právě to je jedna z věcí, kterou si chválí, tedy propojení erasmácké komunity.)

Následně jsem podávala přihlášku, absolvovala pohovor, zařídila formality před odjezdem, od letenky, papírování na zahraniční univerzitu, výběr kurzů, žádost o ubytování, nákup oblečení, kosmetiky, balení věcí, obíhačky doktorů, rozlučka s kamarády a rodinou a mnoho dalšího. To všechno rozepíšu v článku: Jaké jsou kroky, když chci vycestovat na erasmus.

A teď už k samotné cestě. Jelikož byl v roce 2016 opravdu nezvyklý zájem o erasmus ve Finsku, nevyjížděla jsem jako češka do Kokkoly samotná, ale jela se mnou ještě spolužačka Lucka a spolužák Kuba. Zařizování bylo tedy mnohem snadnější, protože jsme si kdykoliv mohli poradit mezi sebou. Po příletu do Kokkoly jsme se svezli s Kubovo kamarádkou, která tam bydlela, do centra a k našim apartmánům, tedy Tankkari. Zde nám náš Tutor Peiko předal uvítací obálku, ve které jsme měli užitečné informace a klíč od našeho ubytování. Vybalili jsme si a první večer zapili úspěšné přistání, jak jinak než tradiční Slivovicí! Další den jsme se seznámili s prvními erasmáky, španěly Manuelem a Annou. Každý den jsme se seznamovali s novými a novými lidmi. První dny, než nám začala škola, jsme trávili především procházkami, zařizováním věcí, poznáváním města, sportem, vyjížďkami na kole apod. 

Erasmáci byli naprosto úžasní. Nejvíce bylo Francouzů a Španělů, dále Italů, Poláků, Němců či Rakušáků, ale měli jsme v partě i Nizozemku, Mexičanku a Turkyňi. Přijelo i hodně Číňanů a Vietnamců, problém byl, že se s námi až tak moc nechtěli scházet a byli raději všichni pohromadě mezi svými.
Před semestrem pro nás International Office, spolu s tutorama připravila Orientation week, který probíhal tři dny.

Seznámili jsme s možnostmi, které univerzita nabízí, ať už od školních aktivit, sportovních kroužků či možností, které je možné dělat ve volném čase po škole. Musím říci, že na dané univerzitě oproti té naší jsem se setkala s mnohem lidštějším přístupem. Všichni mi byli ochotní s mým problémem vyjít vstříc, ať už od samotných koordinátorů, garantů oboru nebo učitelů. Setkávali jsme se s milým přístupem, a pokud jsme něco chtěli zařídit, většinou se našel někdo, kdo nám s problémem pomohl. No a po prvním týdnu už začala studijní rutina. Ve Finsku je semestr rozdělený na dvě periody. Což znamená, že uprostřed semestr je jeden týden prázdnin, který lze využít na cestování a odpočinek, což je opravdu vítané. Co se týče mého časového harmonogramu, první perioda pro mě byla spíše jako prázdninový režim. Sice jsem si do Learning agreementu zapsala devět předmětů, ale jelikož většina začínala až v té druhé periodě, můj rozvrh vypadal tak, že jsem do školy chodila jen 3x týdně a většinou jen dopoledne nebo odpoledne. Měla to tak většina business studentů, za to chemistry studenti měli napilno, a proto nás tak trochu proklínali. První periodu jsme trávili především v partě a neustále vymýšleli různé aktivity. A to jak díky počasí outdoorové, ale i uvnitř jako bowling, posilovna, coffe time, vaření, zpívání apod. Jedna z věcí, kterou jsme jako erasmáci organizovali, bylo hromadné setkání s předvedením našich kuchařských dovedností. Každý týden proto vařila nějaká skupina lidí a předváděli svá klasická jídla. Není divu, že jsem za pobyt tam přibrala 5 kg, což bylo způsobené také tím, že v tamní Cafeterii oběd fungoval způsobem "all you can eat". Umíte si tedy představit, jak vypadaly naše talíře. Jeden talíř byl plný salátu a zeleniny, druhý byl plný teplého jídla, který byl v denní nabídce a okolo leželo několik krajíců chleba namazaný máslem. Upozorňuji, že takový oběd byl k dispozici za necelý 1,5 eura. Naštěstí jsem do školy jezdila na kole (kolo ve výborném stavu jsem si pronajala od jednoho Cameroonce, který v Kokkole rozjížděl svůj business s kolama) a ve volném čase hrála každé pondělí večer florbal (který nám zařídila univerzitní organizace Copsa) a hrála badminton či chodila běhat.

Když bych měla zhodnotit náročnost kurzů, budu tedy hodnotit jenom ty naše, tak se náročnost od těch na Západočeské univerzitě moc nelišila. Naopak bych řekla, že kurzy byly jednodušší. Challengem pro mě byla samozřejmě angličtina a neznámost prostředí. Celkově jsem očekávala jiný systém, než je na naší fakultě v Plzni, což byl ostatně jeden z důvodů, proč jsem si právě Finsko vybrala. Byla jsem malinko zklamaná. Jedna věc je, že Centria není typická univerzita, ale univerzita aplikovaných věd. Očekávala jsem tedy, že výuka bude probíhat spíše praktickou formou a já si budu moci některé věci vyzkoušet v reálu či nějaké firmě. Ale musím říci, že kamarádka, která byla na stejném typu univerzity, ale v Kouvole byla nadšená. Je to tedy velice individuální a možná záleží i na kurzu a učiteli, který právě vyučuje.

Během semestru jsem měla pár návštěv. Mohla jsem ji tedy Kokkolu ukázat v celé své kráse. Pravdou ovšem je, že toho k vidění tolik není a na ukázku celého města postačí jeden den. První mě tedy navštívil bratr, se kterým jsem se poté vydala i do nedalekého Oulu. Následovaly prázdniny po první periodě a přijel mě navštívit kamarád do Helsinek, se kterým jsme se podívali i do Turku a okolních měst. Poslední mě přijel navštívit bratranec, které u mě vydržel nejdéle, necelých 10 dní s tím jsem procestovala především Lapland, národní parky a zajeli jsme na skok i do Švédska.

Během druhé periody mi začaly školní povinnosti přibývat a nezbylo tolik času na další aktivity. Ahah, přeháním. Času samozřejmě bylo i tak dost, ale dny se začaly zkracovat, přišel první sníh a tím se situace trošku zkomplikovala. Nevěřili byste tomu, ale i ve sněhu se dá na kole jezdit a řekla bych, že na kole to bylo v době, kdy začalo namrzat bezpečnější než chodit pěšky po hůře uklizených chodnících. Upozorňuji, že ve Finsku vůbec nesolí, ale sypou kamínky, což je šetrnější k životnímu prostředí. V polovině listopadu jsme hromadně vyráželi za polární kruh do Saariselkä, kde jsme přes cestovní agenturu (celkem nákladný výlet, s minimem aktivit mě vyšel přes 600 euro) strávili 5 dní. Cesta byla dlouhá, ale kolikrát v životě se člověk podívá za polární kruh. Navštívili jsme Santa Claus village, projeli se na Husky spřežení, udělali si výlet do Norka a okusili místní saunu s koupáním v moři (v sauně nás bylo asi 40 a teplota byla dost nízká, přišlo mi, že i venku je tepleji, takže bych to nazvala spíše jen koupání v severním moři), kde byly asi 4°C. Mimo jiné ochutnali sobí a losí maso a prošli si les ve sněžnicích, což byla mimochodem opravdu sranda, protože to nebyla jen procházka, ale bitva ve sněhu a téměř boj o přežití, protože naše skupina erasmáků byla fakt crazy! Co ovšem nebylo tak dobré je fakt, že daná zima byla jedna z nejteplejších za posledních 20 let a teploty se v Laplandu pohybovaly okolo 0°C, což opravdu není standardem. Navíc nám nepřála předpověď počasí celkově a na obloze byly celou dobu mraky a možnost spatřit polární zář proto naprosto nulová.

 

Polární zář jsem naštěstí viděla 4x, což sice není tolikrát, zvládla bych se na ní koukat každý den, (opravdu je to něco neskutečného) za to jsem viděla takovou, na kterou nikdy nezapomenu. Neměla jsem s sebou bohužel kvalitní fotoaparát a tak fotky úžasné polární záře, v té podobě jakou jsem mohla vidět, nemám. Ale mohu se pokusit popsat, co jsem viděla. Předpověď polární záře lze sledovat na různých webových stránkách, existuje celkem objektivní předpověď. Podle síly KP lze sledovat předpověď v daných lokalitách. Pokud se nacházíte nad polárním kruhem, postačila by vám síla např. Kp2 a obloha bez mraků, abyste tento jedinečný úkaz spatřili. Jedná se o světelné úkazy vznikající ve vysoké atmosféře způsobené vlivem nerovností v magnetickém poli sluneční skvrny. Na nebi je možnost vidět nádherné tvary a mnoho barevných útvarů, ale většinou jsou přes oblohu vidět zeleno-bílé pruhy (provazy). Já měla to štěstí a na obloze jsem vidět něco jako živou projekci barev a tvarů. Malá ukázka z kamarádovo zrcadlovky níže.

Po návratu z Laplandu začal čas běžet mnohem rychleji. Začala jsem si uvědomovat, že čas se pomalu krátí ke konci. Každý chtěl stihnout ještě spoustu aktivit, ale zároveň jsme měli ve škole deadline na seminárky, zkoušky a nic moc se toho stíhat nedalo. Mě ještě čekala návštěva bratrance, takže jsem začala být malinko ve stresu. Poprvé jsem začínala cítit tlak severu, tedy "severské depky" ze tmy a zimy. Naštěstí bylo neustále co dělat a tak čas na depkaření opravdu. nebyl. Ať už návštěvy sauny, florbalu, poslední společné večeře, obědy, návštěvy vánočních trhů či hokejových zápasů Hermes. V prosinci konečně začaly školní povinnosti a tak jsem volné odpoledne trávila assignmentama a sháněním materiálů na zkoušky. 

Po (naštěstí) úspěšném absolvování zkoušek jsem s bratrancem vyrazila do Tallinnu, Helsinek a následně Laplandu. Mezitím jsem musela stíhat rozlučky s erasmákama, kteří postupně odjížděli. Což byla na nejsmutnější část, přestože nikdo nebrečel atmosféra byla trochu melancholická a zároveň hektická, protože jsem se začala pomatu ztrácet kdo odjíždí a kdo ještě zůstává. V Tallinnu bylo dost věcí podobný jako v Čechách, ceny byli o malinko vyšší, ale ve srovnání s Finskem byly ceny opravdu boží. Mnoho finů proto jezdí nakoupit alkohol do Estonska a vznikají opravdu vtipné situace na trajektu, kdy mnoho lidí jezdí z vozíky plný alkoholu. V Helsinkách jsme strávili noc v hostelu a vydali se za uměním. Navštívili jsme dvě galerie a výstavu Japonské umělkyně Yayoi Kusama. Po návratu z Helsinek jsem musela stihnout rozlučkovou párty a další ráno jsme vyrazili opět do Santa Claus village, kde jsem se znovu pozdravila se Santou navštívila tamní obchůdky a přesunuli se do krásného ubytování nedaleko Švédských hranic do Aavasaksy. Dostali jsme poslední chatu a krásným výhledem na nebe, pro naší smůlu předpověď aurory opět selhala a na obloze nebylo nic k vidění. Druhý den jsme vyrazili do Švédska a následně do národního parku Syötteen kansallispuisto na východě Finska a poté se vraceli zpátky do Kokkoly. Po cestě jsme měli pořádnou mlhu a bratranec byl z cesty dost unavený, takže po příjezdu zalehl, zatímco já vyrazila na další rozlučku.

Zbývaly poslední 2 dny do konce, já musela pobalit všechny věci do kufru. Bohužel jsem neměla k dispozici váhu a modlila jsem se, abych se vešla do váhového limitu. Naposledy jsem si prošla Kokkolu, nakoupila poslední dárky pro známé, rozloučila jsem se s jedinci, kteří odjížděli ještě později než my, nebo dokonce přes vánoce zůstávali ve Finsku, uklidila pokoj a pozvala známý na poslední rozlučku do našeho apartmánu. Musím říct, že jsem měla štěstí v neštěstí ohledně ubytování. Což zapomněla zmínit hned na začátku - můj šok po příjezdu do velmi špinavého ubytování, ve kterém jsem se štítila projít bez bačkor. Nevím jak, ale přežila jsem tam ve zdraví žít 4 měsíce. Co mě drželo nad vodou, byly moje spolubydlící, jedna nepálka a dvě vietnamky. Přestože jsme v apartmánu měly bydlet jen 3, návštěvy se nám tam neustále střídaly a to i počet lidí, ale o to to byla větší zábava. 

A co si odnesu domů z Finska? Jedna z mála věcí, kterou si lidé vybaví, když se řekne Finsko je sauna, jezera či Nokia. Se saunou naprosto souhlasím, většina Finů má svou privátní saunu. Co se týče jezer, je jich k vidění opravdu mnoho. Ve Finsku je celkově velmi čisto a všichni se chovají šetrně k přírodnímu prostředí. Na zemi se neválí odpadky, všichni recyklují, nikdo neničí úmyslně přírodu a opravdu si váží svého přírodního bohatství. Chodí jako my češi do lesa na houby, borůvky a také na procházky. V zimě jezdí na běžkách či lyžují. Co je, ale oproti České republice jiné je znalost anglického jazyka. V ČR se nestává běžně, že v obchodě prodavači komunikují v angličtině. Ve Finsku téměř se téměř každý anglicky dorozumí a ochotně vám poradí. Finové jsou celkově o dost stydlivější než češi, potřebují osobní prostor a nejsou dobrý ve small talku, za to jsou velice přátelký a ochotní. A hlavně nejsou ve stresu z malicherností, což my, přiznejme si, často býváme. Takže lidi, važme si naší země, nestresujme se tolik, nic nám neuteče, a buďme trošku přátelštější. :)